Je opravdu mrazivý den. Jdu širokou ulicí zachumlaná od hlavy až k patě a přemýšlím, co všechno musím udělat. Nakoupit vejce, mouku, sůl, zeleninu, hlavně nezapomenout na kečup, to by byl průšvih. Doma utřít prach, vyluxovat… To žehlení snad nechám na zítřek. Nebo na pozítří?
Jo a ještě babičce zavolat! Hlavně abych na nic nezapomněla, honí se mi hlavou. Z přemýšlení mě ruší ostrý zvuk sanitky. „Zdrávas Maria…“ začínám odříkávat modlitbu za člověka, kterého právě vezou. Kdo ví, kdy takovou pomoc budu potřebovat já. A taky budu ráda, když si na mě někdo vzpomene.
Ještě na poštu pro známky musím. A napsat vánoční přání. Takže: pro prababičku, pro tetu Blanku… možná bych si to měla raději psát. Chystám se vyndat mobil a dát to do upomínky, kterých tam mám beztak tolik, že je mnohdy nechám bez povšimnutí a vracím se k nim až za několik dní – pokud vůbec.
Oči mi ale utkví na stařečkovi, který jde přede mnou. Jde pomalinku, najednou se tak zvláštně zkroutí a zastaví. Těsně za přechodem. Není mu dobře? To se u starých lidí může stát. Zvlášť v tomhle počasí. Mám mu pomoct? Nebo nemám? Opravdu nevypadá dobře. Udělám pár rychlých kroků. „Nepotřebujete pomoc?“ ptám se s vážným výrazem v tváři. Stařeček se na mě podívá a z plného hrdla se začne smát. Až zpětně mi došlo, že měl zřejmě nadýmání a potřeboval si ulevit. Hlavně že to nebylo nic vážného.